24. 10. 2025

24. října 2025 jsme se žáky VIII. A využili jednu z posledních možností navštívit Výstavu z Novohradské země v rámci hodiny českého jazyka. Na této výstavě se představilo zhruba 30 umělců z Novohradské země. Úloha výstavní expozice zahrnovala ohlédnutí i za dvacetiletou činností městské galerie v Nových Hradech. Díla prezentovala různé styly, formy, techniky a nálady. Žáci 8. třídy do poslední chvíle netušili, že je tato aktivita čeká a stala se tak pro ně pátečním překvapením. Měli se zhostit ale nelehkého úkolu. V Galerii Koželužna si pod odborným výkladem paní Květy Jarolímkové vybrat obraz, který je na první pohled osloví, zaujme, a sepsat pod vlivem intenzity svého dojmu slohovou práci. Slohový útvar nebyl zadán, proto mohli naplno využít svou představivost a fantazii. Pokusili se na základě svých schopností uchopit hlavní motiv díla a zhmotnit jeho výpovědní sílu prostřednictvím jazykových prostředků. Následně vznikly mnohé zajímavé práce tak, jak je vnímají 13 – 14letí jedinci. Jednu z ukázek přinášíme níže.

Mgr. Jana Štorová, DiS.

SUCHÝ PORTÁL

            Jakmile Klára vešla do staré tajemné zahrady, uprostřed které stál malý domek, kde její babička dříve bydlela, nastalo ticho. Vzduch ztěžkl a Kláře se zatajil dech, protože v tu chvíli se jí vybavily všechny vzpomínky na to, jak byla malá a pekly s babičkou buchty, trhaly maliny z babiččiny zahrádky a kreslily obrázky.

            Klára procházela zahradou a všímala si, jak moc se zahrada od smrti její babičky změnila. Po starých zdech babiččina domku se vinula réva, všude bylo suché listí. Květiny a ovocné keře byly zcela bez života, ale nejvíce Klářinu pozornost upoutalo okno. Bylo lehce obdélníkového tvaru a nahoře zaoblené. Skla po stranách překrývají jakési černé kovové mříže, které jsou omotány břečťanem, jako většina zahrady. Přímo před oknem je zasazena betonová hlava nějakého muže, té se Klára vždycky bála. Z nějakého důvodu okno, jež bylo stejně staré jako zahrada, působilo tak nějak nověji. Ani Klára nevěděla, jak ten svůj pocit popsat.

            Ještě více zpozorněla, když okno začalo vydávat slabé červené záření. Jen stála a hleděla na okno. Pak se za ním něco mihlo. Černá šmouha. To Kláru strašně vyděsilo, až vyjekla. Otočila se a chtěla utéct, jenže potom si vzpomněla, jak jí babička vždycky učila být statečnou. Nadechla se a vešla do domku. Uvnitř bylo hrobové ticho. Klára se procházela zaprášenými místnostmi s pocitem strachu. V kuchyni se její zrak upřel na babiččinu vázu vyrobenou z červeného skla. „No, vida,“ řekla si. To světlo z okna šlo od té vázy, protože za ní se nacházelo další okno, z kterého dovnitř svítilo slunce. Klára se přestala tolik bát, ale pak se za ní přece jen něco pohnulo. Vykřikla, ale místo útěku šla za zvukem. Ten ji dovedl až do předsíně, kde zjistila, že si hrálo jen malé kotě.

EMA DOBROVSKÁ, 8. A