24. 10. 2025

Jihočeský úsměv je literární soutěž pro děti od 8 do 15 let, kterou pořádá Jihočeská vědecká knihovna ve spolupráci s Jihočeským klubem Obce spisovatelů. Ve školním roce 2025/2026 byly tématem zajímavé zážitky z prázdnin, ze školy, z domova, inspirací mohla být také četba. Do této soutěže se zapojila svým příspěvkem Nezapomenutelný tábor žákyně 8. A Ema Dobrovská. Odborná porota vybírala ze 172 příspěvků, které byly zaslány z celého
Jihočeského kraje i mimo něj. Vybrala deset příspěvků, které ocenila.
Mezi oceněnými Ema bohužel nebyla, nicméně za její úsilí jí náleží velké poděkování. Ema získala od organizátorů soutěže sborník s úspěšnými pracemi, od ZŠ diplom za účast a drobnou cenu. Její příspěvek uveřejňujeme níže.

Mgr. Jana Štorová, DiS.

Nezapomenutelný tábor

     Kola našeho auta zastavila na lesní cestě a já byla nervózní. Mísily se ve mně nejrůznější pocity, nevěděla jsem, co si myslet. Po rozloučení s rodiči mě a ostatní děti přivítal hlavní vedoucí. Vykřikl: „Vítejte v táboře Velké Skaliny!“ Šla jsem si spolu s ostatními odnést věci do chatky. S dalšími čtyřmi dívkami jsme bydlely v chatě číslo sedm. Večer celý tábor hrál seznamovací hry a pak se šlo spát. 

     Druhý den ráno nás v sedm hodin vzbudili na rozcvičku, potom jsme se nasnídali a začali hrát nejrůznější hry. Například o nejhezčí týmovou vlajku, štafetu a další. Náš tým, skládající se z deseti členů, žádnou z těchto soutěží nevyhrál. „S těmihle výkony nemáme šanci vyhrát,“ řekla jsem večer Báře u táboráku. Bára byla má kamarádka z týmu, se kterou jsem si sedla nejvíce. Ta mi ale odpověděla: „Neboj, ta hlavní hra tohoto tábora nás čeká zítra.“

     Bylo to tak! Hlavní táborová hra se měla uskutečnit hned dopoledne. Díky tomu jsme měli dvě hodiny času na přípravu nějaké strategie. Měli jsme totiž určit, kdo bude v útoku, kdo v obraně a kdo bude hlídat náš poklad. Najednou se ozvalo zatroubení, signál začátku hry. Já, Adam, Bára a Filip jsme měli za úkol proplížit se k pokladu protějšího týmu. Už jsme byli za jejich obranou a já řekla: „Rychle za mnou!“ Filip kývl a dodal: „Hlavně buďte potichu!“ Zbýval už jen kousek a vítězství bylo naše. V tu chvíli se ale ozvalo druhé zatroubení, a to znamenalo, že někdo už vyhrál. Celý náš tým se smutně vracel do tábora. Mysleli jsme, že je konec, když nám dívka z jiného týmu řekla, že na nástupu se dozvíme velkou novinu. Byla to pravda!

     Na večerním nástupu nám to řekli! Tým, který vyhrál, prý podváděl. Nemohli jsme uvěřit vlastním uším. To byl velký problém, a to si uvědomoval i hlavní vedoucí. „Tábor už je u konce a nemáme čas hru zopakovat, a proto vítězi nebudou!“ řekl. Všichni jsme na sebe zmateně hleděli a nevěděli, co si myslet. Nakonec jsme se s tím smířili a už to dál neřešili, alespoň my ostatní.

    Bára byla trochu drbna a chtěla vědět o všem, co se stalo při hře. Došla za jednou svou známou z jiného týmu a ta jí všechno pověděla. Bára hned běžela za mnou podělit se o to, co zjistila. „Tomu bys nevěřila!“ povídala, když přiběhla. „Už vím, jak ten tým podváděl!“ křikla. „Tak povídej!“ odpověděla jsem zvědavě.  A Bára spustila, jak se tři členové týmu vydali napřed ještě před začátkem hry a schovali se ve křoví. „No jasně, proto se jim to povedlo tak rychle,“ vyhrkla jsem. Ještě chvíli jsme to spolu probíraly, ale pak se ozvalo troubení na večerku, tak jsme šly spát.

     Ráno jsme se nasnídali, sbalili si věci a vyčkávali příjezdu rodičů. Když jsem uviděla své rodiče, popadla jsem batoh a šla jim naproti. V tom za mnou přišla Jana. Jana byla jakási „vůdkyně“ týmu, který prý podváděl. Moc jsme si nesedly, proto jsem nechápala, proč za mnou přišla. To jsem ale brzy zjistila. Ona mi totiž něco pošeptala. A to byla ta chvíle, kdy jsem věděla, že až se za rok vrátím, nic nebude stejné. To se potvrdilo!

     Ještě ten večer jsem si doma vybalovala věci, když jsem na dně batohu našla něco, co tam rozhodně být nemělo. Byl to vzkaz, na kterém stálo: „Ještě se uvidíme!“ Nemohla jsem vůbec usnout, stále jsem musela přemýšlet o Janě a jejím podivném chování, o vzkazu, co vlastně znamená a od koho je. Nic mě nenapadalo, a tak jsem se rozhodla na to nemyslet. Po prázdninách jsem chodila do školy, běhala venku s kamarády a na tajemný vzkaz úplně zapomněla.

     Uběhl další rok, což znamenalo jediné – odjezd na tábor! Bylo to stejné jako minule, ale zároveň úplně jiné. Po rozloučení s rodiči jsem si vyslechla uvítací proslov a potom šla vybalovat věci do chatky. Když jsem vešla dovnitř, strnula jsem na místě. Byla tam Jana! Byla jednou z mých spolubydlících. Abych řekla pravdu, nebyla jsem z toho zrovna nadšená. Snažila jsem se ji ignorovat. První táborový den byl stejný jako minule. Rozdělování do týmů, seznamovací hry a poučení o základních pravidlech tábora. V týmu jsem skončila s jinými lidmi než minule. Byla tam i Jana, která mě celou dobu propalovala pohledem.

     Jednoho dne za mnou Jana přišla a řekla: „Chci s tebou mluvit! Sejdeme se o polední pauze u velkého dubu.“ Jen jsem přikývla, na slova jsem se totiž nezmohla. Celý den jsem kvůli tomu byla nervózní a přemýšlela, o co může jít. Naštěstí dopoledne uteklo rychle a polední klid byl tady.

     Čekala jsem u velkého dubu. Z dálky jsem viděla přicházet Janu. Nevypadala moc šťastně. „O co jde?“ zeptala jsem se. Pohlédla na mě a řekla: „Kradeš ráda lidem kamarády?“ „Co…cože?!“ vykřikla jsem. Jana mě přejela zlým pohledem a začala vyprávět, jak byly s Bárou nejlepší kamarádky, jak se spolu pohádaly a pak si Bára našla mě. Jen jsem tam stála a hleděla na ni. „To jsem nevěděla,“ odpověděla jsem. Bylo mi Jany líto, protože nikdo se nechce hádat s kamarádkou. Navrhla jsem, že zajdu za Bárou a urovnám to. To se Janě líbilo a dokonce se i usmála.

     Během dne jsem zašla za Bárou, která souhlasila s usmířením. Díky jejich usmíření zmizel i důvod, proč na mě byla Jana naštvaná. Všechny tři jsme se společně bavily a já byla ráda, že to nakonec dobře dopadlo a že jsme kamarádky. Tenhle tábor je vždy pořádné dobrodružství!

Ema Dobrovská